Představme si několik lidí, kteří se sejdou u jednoho stolu. Mají společný cíl, dobré úmysly a chuť něco vytvořit. Všichni mluví stejným jazykem, rozumějí jednotlivým slovům a zdánlivě jim nic nebrání ve spolupráci.
Přesto se po nějaké době začnou objevovat nedorozumění. Jeden má pocit, že ho ostatní neposlouchají. Druhý je přesvědčený, že jeho myšlenky nikdo nechápe. Třetí se přestane vyjadřovat úplně. Společné nadšení postupně vystřídá frustrace a původní cíl se ztrácí v nekonečných diskusích.
Všichni stále mluví stejným jazykem. A přesto si přestali rozumět.
Možná jste něco podobného zažili v zaměstnání, v rodině, mezi přáteli nebo ve společenství, jehož jste součástí.
Právě tento zvláštní paradox nám připomíná jeden z nejznámějších příběhů Starého zákona – příběh o Babylonské věži.
Věž, která měla dosáhnout až k nebi
V jedenácté kapitole knihy Genesis (Gn 11,1–9) se vypráví o době, kdy celé lidstvo mluvilo jedinou řečí. Lidé se usadili na rovině v zemi Šineár a rozhodli se vybudovat veliké město s věží, jejíž vrchol měl sahat až k nebi.
Pustili se do práce. Vyráběli a vypalovali cihly, jako pojivo používali asfalt a společnými silami začali uskutečňovat svůj velkolepý záměr.
Jejich ambice však nespočívala pouze v samotné stavbě. Chtěli po sobě zanechat něco mimořádného, něco, co by svědčilo o jejich velikosti.
Jak uvádí kniha Genesis:
„Tak si učiníme jméno a nebudeme rozptýleni po celé zemi.“
— Genesis 11,4, Český ekumenický překlad
V tradičním výkladu se Babylonská věž stala symbolem lidské pýchy. Člověk se ve své touze po velikosti pokusil dosáhnout nebes a obrazně se vyrovnat samotnému Bohu.
Biblický text přitom nabízí ještě jednu zajímavou rovinu. Lidé chtěli získat slávu, upevnit svou jednotu a zajistit si budoucnost podle vlastních představ. Jejich společné dílo se mělo stát důkazem jejich moci.
Hospodin však podle vyprávění sestoupil, aby si stavbu prohlédl. Když spatřil, čeho jsou lidé díky své jednotě schopni, rozhodl se zmást jejich řeč, aby si navzájem přestali rozumět.
A tehdy se stalo něco pozoruhodného.
Stavitelé nepřišli o své nástroje. Nezmizely jim cihly ani znalosti. Neztratili schopnost stavět.
Ztratili schopnost spolupracovat.
Najednou si jeden nerozuměl s druhým. Společné pokyny přestaly dávat smysl, vzájemná domluva se vytratila a lidé nakonec od svého velkého díla upustili.
Stavba se zastavila.
Naše každodenní babylonské věže
Ačkoli nás od vzniku biblického příběhu dělí tisíciletí, podobné situace zažíváme dodnes.
Na rozdíl od stavitelů Babylonské věže přitom nemusíme začít mluvit různými jazyky. Někdy úplně stačí, že stejným slovům přikládáme odlišný význam.
Jeden člověk hovoří o svobodě a myslí tím prostor pro vlastní rozhodování. Druhý pod stejným slovem vidí především nezávislost na druhých. Jeden si pod odpovědností představuje schopnost dodržet slovo, jiný potřebu mít všechny okolnosti pod kontrolou.
A podobně tomu bývá i v osobních vztazích.
Když někdo řekne „potřebuji trochu prostoru“, může tím myslet potřebu klidu a času k přemýšlení. Druhý však může slyšet odmítnutí. Když jeden žádá větší otevřenost, druhý v tom může spatřovat nedůvěru.
Oba přitom mohou mít dobré úmysly.
Problém totiž často není v samotných slovech, ale v tom, co se za nimi skrývá.
Každý z nás přichází do rozhovoru se svými zkušenostmi, očekáváními, obavami i představami o tom, jak by věci měly být. A někdy jsme natolik přesvědčeni o správnosti vlastního pohledu, že přestáváme skutečně vnímat pohled druhého člověka.
Namísto snahy porozumět začínáme usilovat o to, abychom byli pochopeni.
Místo společného hledání řešení obhajujeme vlastní stanoviska. Přestáváme naslouchat a připravujeme si odpověď ještě dříve, než druhý dokončí svou myšlenku.
Rozhovor pokračuje, slova přibývají, ale porozumění se vzdaluje.
A naše společná stavba se začíná zastavovat.
Co vlastně společně stavíme?
Příběh Babylonské věže však není pouze vyprávěním o zmatení jazyků. Vybízí také k zamyšlení nad samotným smyslem společného díla.
Proč se vlastně lidé rozhodli věž postavit? Co je spojovalo? A čeho chtěli jejím dokončením dosáhnout?
Touha po velkých činech sama o sobě nemusí být špatná. Právě díky lidské tvořivosti, odvaze a schopnosti spolupracovat vznikají díla, která přesahují život jednotlivce.
Otázkou však zůstává, co naši společnou práci skutečně motivuje.
Je to touha vytvořit něco hodnotného, co bude sloužit také druhým? Nebo především potřeba prosadit vlastní představy, získat uznání a dokázat svou důležitost?
Svobodné zednářství pracuje s obrazem stavby jako se symbolem lidského života a osobního zdokonalování.
Hrubý kámen představuje člověka, který na sobě teprve pracuje. Opracováváním kamene se učí rozpoznávat vlastní nedostatky, ovládat své vášně, rozvíjet ctnosti a postupně se stávat lepším člověkem.
Tato práce však nemá význam pouze pro jednotlivce.
Kámen, který má být součástí větší stavby, musí být také schopen zapadnout mezi ostatní. Nestačí, aby byl sám o sobě krásný a dokonale opracovaný, pokud svou podobou neumožňuje vytvářet pevný a harmonický celek.
Podobně je tomu i s lidmi.
Můžeme být vzdělaní, schopní, pracovití a přesvědčení o správnosti svých myšlenek. Přesto nemusíme být dobrými spolupracovníky, přáteli nebo členy společenství, pokud nedokážeme respektovat druhé.
Skutečné bratrství totiž neznamená, že všichni musí smýšlet stejně.
Znamená, že dokážeme hledat to, co nás spojuje, i tam, kde se naše názory liší.
Porozumění začíná pokorou
Jak tedy zabránit tomu, abychom i my ve svém každodenním životě stavěli další nedokončené babylonské věže?
Možná je odpověď jednodušší, než bychom očekávali.
Můžeme začít tím, že připustíme, že náš vlastní pohled nemusí být jediným správným ani úplným. Že druhý člověk může tutéž skutečnost vnímat jinak, aniž by se nutně mýlil nebo jednal se špatným úmyslem.
A že skutečné naslouchání vyžaduje víc než jen mlčet, dokud druhý hovoří.
Vyžaduje upřímný zájem pochopit, co nám chce sdělit.
Příště, až se ocitneme v rozhovoru, který se začíná točit v kruhu, můžeme zkusit položit několik prostých otázek:
Co tím vlastně myslíš? Proč je to pro tebe důležité? Rozumím správně tomu, co se mi snažíš říct? A co je naším společným cílem?
Takové otázky nemusí okamžitě odstranit všechny neshody. Mohou však otevřít cestu k porozumění.
A právě v tom se skrývá důležitá myšlenka: rozumět druhému člověku neznamená nutně s ním souhlasit.
Můžeme mít odlišné názory, hodnotit situaci jinak a přesto společně vytvářet něco dobrého.
Zajímavý protiklad k příběhu Babylonské věže nalezneme také v Novém zákoně. Ve Skutcích apoštolů (Sk 2,1–11) se vypráví o Letnicích, kdy lidé z různých zemí slyšeli učedníky mluvit každý ve své vlastní řeči.
Zatímco v Babylóně jeden společný jazyk přestal lidem umožňovat spolupráci, zde rozdílnost jazyků nebrání vzájemnému porozumění.
V symbolické rovině je to pozoruhodný obraz.
Možná totiž nepotřebujeme, aby všichni lidé mluvili stejným jazykem, měli stejné zkušenosti nebo zastávali totožné názory.
Potřebujeme především ochotu jeden druhému naslouchat a hledat společnou řeč.
Stavět výš, nebo stavět lépe?
Příběh Babylonské věže nám připomíná, že ani velké schopnosti, společné ambice a dostatek prostředků nezaručují úspěch společného díla.
Tam, kde se vytrácí porozumění, začíná slábnout také důvěra. A bez důvěry se i ty nejlepší úmysly mohou proměnit v nekonečné spory, zklamání a nedokončené plány.
Neznamená to, že bychom se měli vzdát svých názorů, přestat usilovat o velké cíle nebo se za každou cenu vyhýbat neshodám.
Znamená to pouze, že bychom při snaze dosáhnout něčeho velkého neměli zapomenout na lidi, se kterými ono dílo vytváříme.
Možná je někdy důležitější než přidat další kámen ke společné stavbě zastavit se a ujistit se, že stále stavíme podle společného plánu.
A pokud zjistíme, že si nerozumíme, nemusíme hned hledat viníka. Můžeme se nejprve pokusit znovu najít společnou řeč.
Stačí k tomu někdy překvapivě málo: odložit vlastní pýchu, přestat na okamžik přesvědčovat a začít opravdu naslouchat.
Stavitelé Babylonské věže toužili dosáhnout až k nebi. Jejich dílo však zůstalo nedokončené.
My dnes možná stavíme jiné věže. Své kariéry, vztahy, rodiny, organizace, společenství i životní plány.
A tak bychom si čas od času měli položit jednu otázku:
Jakou cenu má velikost díla, pokud při jeho budování ztratíme schopnost porozumět jeden druhému?
Skutečná velikost společného díla se totiž nemusí měřit tím, jak vysoko jsme dokázali vystoupat, ale také tím, zda jsme při tom neztratili jeden druhého.
