Pogratulujeme. Usmějeme se. Ale uvnitř nás něco zabolí.
Proč právě on? A proč ne já?
Na té otázce ještě není nic zavrženíhodného. Zklamání nemusíme předstírat, že necítíme. Můžeme však začít pozorovat, co se děje dál. Zajímá nás ještě vlastní cesta, nebo už především hledáme důvody, proč si ten druhý své uznání nezaslouží?
Právě zde se můžeme přiblížit příběhu, který jinak působí nesmírně vzdáleně. Vyprávění o Kainovi a Ábelovi můžeme číst nejen jako zprávu o bratrovraždě, ale také jako otázku, kdy a proč přestáváme v druhém člověku vidět svého bližního.
Dva bratři a nepřijatá oběť
Ve čtvrté kapitole knihy Genesis vystupují dva bratři, synové Adama a Evy. Kain obdělává půdu, Ábel pase ovce. Oba přinášejí Hospodinu obětní dar: Kain z plodin země, Ábel z prvorozených zvířat svého stáda a z jejich tuku.
Hospodin přijímá Ábela a jeho oběť, na Kaina a jeho dar však neshlédne.
Proč?
Samotné vyprávění v Genesis tuto otázku výslovně nezodpovídá. Neměli bychom do něj proto automaticky doplňovat, že Kain přinesl bezcenný dar nebo že práce zemědělce byla méně hodnotná než práce pastýře. Text nám ukazuje rozdílné přijetí obou bratrů, jeho důvod ale ponechává nevysvětlený.
Právě tato nejasnost může být pro dnešního čtenáře důležitá. Také v našem životě nemusíme vždy rozumět tomu, proč někdo jiný získal přízeň, pozornost nebo příležitost, kterou jsme očekávali sami.
Podobnou otázku si z jiného východiska klade také stoická filozofie.
Řecký filozof Epiktétos začíná svou Rukojeť (Encheiridion) rozlišením mezi tím, co záleží na nás, a tím, co na nás nezáleží. Zatímco vlastní úsudky, rozhodnutí a jednání náležejí do oblasti naší odpovědnosti, pověst, postavení či názory ostatních nemáme plně ve své moci.
V každodenním životě to může znamenat prostou věc: můžeme odvést poctivou práci, ale nemůžeme si vynutit uznání. Můžeme vysvětlit své stanovisko, ale nemůžeme druhému přikázat, aby s námi souhlasil.
Ani Kain nemohl vzít zpět to, co se právě stalo. Jeho další cesta však zůstávala otevřená.
Nemáme vždy moc rozhodnout, co nás v životě potká. Máme však odpovědnost za to, jak s tím naložíme.
Kain reaguje na nepřijetí své oběti hněvem. Hospodin k němu promlouvá a upozorňuje ho, že má nad hříchem vládnout. Vyprávění však pokračuje tragicky: když jsou bratři na poli, Kain se proti Ábelovi obrátí a zabije ho.
V tomto okamžiku se ukazuje něco podstatného. Kainovo zklamání se obrací proti člověku, který o přijetí ani odmítnutí obětí nerozhodoval.
Ábel se stává terčem bolesti, kterou nezpůsobil.
Když cizí úspěch začneme považovat za vlastní prohru
Zkusme na chvíli odložit krajní vyústění příběhu a podívat se na jeho vnitřní napětí.
Dokud se věnujeme své práci, můžeme mít radost z toho, co se nám daří. Jakmile se však hlavním měřítkem stane někdo druhý, naše úsilí se může proměnit v neustálé porovnávání.
Už se neptáme, zda jsme něco zvládli lépe než dříve. Ptáme se, zda jsme lepší než on.
A když nejsme, může nás napadnout, že by bylo snazší snížit jeho hodnotu než rozvíjet vlastní schopnosti.
Epiktétos upozorňuje také na význam našich úsudků. Nejsou to pouze samotné události, které nás zneklidňují, ale také způsob, jakým o nich přemýšlíme a jaký význam jim přisuzujeme.
Zkusme si tento rozdíl představit na obyčejné situaci.
Kolega získal ocenění. To je událost.
„Moje práce tedy nemá žádnou cenu.“ To už je závěr, který jsme k ní připojili.
„Musím ostatním ukázat, že si to nezaslouží.“ A to je směr, kterým se chystáme vydat.
Mezi těmito třemi okamžiky je zásadní rozdíl.
Nemusíme přijmout každý závěr, který nám zraněná hrdost nabídne.
To neznamená popírat skutečnou nespravedlnost. Znamená to nejprve rozlišit, co opravdu víme a co si domýšlíme.
Cizí ocenění samo o sobě ještě není důkazem naší bezcennosti. A vlastní hodnotu nemusíme dokazovat znehodnocováním druhého.
Přesto právě takový mechanismus může postupně narušit naše vztahy.
Úspěch kolegy vysvětlíme známostmi, aniž pro to máme důkaz. Přítelovo nadšení odbydeme poznámkou, že měl jen štěstí. Člověka, jehož si ostatní váží, začneme před nimi shazovat.
Nejde o totéž jako o biblickou bratrovraždu. Takové srovnání by bylo nepřiměřené. Příběh nás ale může upozornit na otázku, která předchází i mnohem menším křivdám:
Proč mi má být lépe právě tím, že bude hůře druhému?
Někdy je soutěž skutečná. Jedno pracovní místo nemohou získat všichni a ne každé rozhodnutí je spravedlivé. Máme právo žádat vysvětlení, hájit své zásluhy i upozornit na nespravedlnost.
To je však něco jiného než trestat člověka jen za to, že uspěl.
Nezískat příležitost může být porážkou v konkrétní soutěži. Nemusí se z toho stát rozsudek nad hodnotou celého našeho života.
Hřích je ještě ve dveřích
Snad nejdůležitější okamžik příběhu přichází ještě před násilím.
Kain už cítí hněv, ale Ábel dosud žije.
Hospodin líčí hřích jako něco, co číhá u dveří, a dodává:
„ty však máš nad ním vládnout.“
— Genesis 4,7, Český ekumenický překlad
Tento obraz můžeme číst jako připomínku prostoru mezi tím, co v nás vzniká, a tím, co uděláme.
Hněv už je přítomen. Čin se ještě nestal.
Podobnou myšlenku nalezneme u římského stoického filozofa Seneky, který ve svém díle O hněvu (De Ira) rozlišuje mezi prvním mimovolním pohnutím a okamžikem, kdy člověk svému hněvu vědomě přitaká.
První nepříjemný pocit se může objevit dříve, než jej dokážeme rozumově ovlivnit. To však ještě neznamená, že se musíme řídit tím, k čemu nás vybízí.
Práce na sobě proto nemusí začínat výčitkou, že jsme vůbec pocítili závist, hněv nebo zklamání.
Může začínat tím, že si těchto pocitů všimneme a neposlechneme hned první nutkání.
„Tohle mě bolí.“
A
„Za tohle musí někdo zaplatit.“
Nejsou totéž.
Právě mezi těmito dvěma postoji můžeme hledat prostor pro změnu.
Nemusíme popírat vlastní zranění ani se tvářit ušlechtileji, než se právě cítíme. Můžeme si přiznat: závidím. Mrzí mě, že mě přehlédli. Potřebuji uznání a nedostal jsem je.
Takové přiznání může být poctivější než dlouhé vysvětlování, proč je druhý člověk nehodný úspěchu.
Nabízí také jiný směr.
Místo otázky, jak ho připravit o jeho místo, se můžeme ptát, co nám skutečně chybí.
Potřebujeme zpětnou vazbu? Jasnější podmínky? Odvahu přihlásit se o příležitost? Nebo se musíme vyrovnat s tím, že ne všechno, po čem toužíme, dostaneme?
Před odesláním uštěpačné zprávy tak může přijít chvíle, v níž si řekneme:
Teď jsem zraněný. Nemusím z toho hned udělat zranění někoho dalšího.
To není požadavek na bezchybnost. Je to možnost převzít odpovědnost za další krok.
„Cožpak jsem strážcem svého bratra?“
Po Ábelově smrti položí Hospodin Kainovi otázku:
„Kde je tvůj bratr Ábel?“
Kain odpovídá:
„Nevím. Cožpak jsem strážcem svého bratra?“
— Genesis 4,9, Český ekumenický překlad
Kain se zde neptá jako nezaujatý člověk, který přemýšlí o hranicích svých povinností.
Ví, co se stalo.
Jeho odpověď proto můžeme číst jako pokus odvrátit pohled od vlastního činu: proč bych se měl zodpovídat za druhého?
Tato otázka má sílu i mimo biblické vyprávění.
Jsme odpovědní za každé rozhodnutí svých blízkých? Musíme napravovat všechny jejich chyby? Máme právo řídit jejich život?
Nikoli.
Péče se nesmí stát záminkou ke kontrole a bratrství neznamená vzdát se vlastních hranic.
Jsme však odpovědní za to, jak s druhými zacházíme.
Nemůžeme vždy zabránit tomu, aby byl někdo zraněn. Můžeme ale odmítnout přidat se k jeho ponižování.
Nemusíme vyřešit každý cizí problém. Můžeme se přesto zeptat, zda druhý nepotřebuje pomoc.
A pokud jsme mu ublížili sami, nestačí se schovat za tvrzení, že jeho život není naše věc.
Být strážcem svého bratra v tomto smyslu neznamená stát nad ním.
Znamená to nepřestat ho brát vážně jako člověka.
Bratrství, které obstojí i ve chvíli, kdy nejsme první
Pro svobodné zednářství je tato úvaha zvlášť blízká.
Bratrská láska, vzájemná úcta, pomoc a práce na vlastním charakteru patří k jeho základním principům. Stavitelské nástroje přitom slouží jako symboly morálního a osobního zdokonalování.
Příběh Kaina a Ábela nám dovoluje položit těmto ideálům velmi praktickou otázku:
Jak se naše bratrství projeví, když uznání získá někdo jiný?
Pomoci člověku v nesnázích je důležité.
Jinou zkouškou však může být dopřát mu úspěch, po kterém toužíme také.
Dokážeme ocenit dobrou myšlenku, i když nepochází od nás?
Podpořit společné dílo, jehož vedení bylo svěřeno jinému?
Přiznat někomu zásluhu, aniž bychom hned připomněli ty vlastní?
Právě zde může práce na sobě získat konkrétní podobu.
Ne v krásném výkladu symbolu, ale ve způsobu, jakým se zachováme při příštím setkání.
Bratrství přitom nevyžaduje nekritický obdiv ani povinný souhlas. Můžeme odmítnout cizí návrh, upozornit na chybu a trvat na spravedlivých pravidlech.
Rozdíl spočívá v tom, zda chceme napravit věc, nebo zmenšit člověka.
Opracovávat vlastní kámen je náročnější než hledat vady na kamenech ostatních.
Právě proto má tato práce smysl.
Znamení, které mělo chránit
Příběh obsahuje ještě jeden důležitý obrat.
Kain má nést následky svého činu: země mu už nemá vydávat svou sílu a má se stát tulákem a štvancem.
Když se však obává, že ho kdokoli může zabít, Hospodin ho opatří znamením, které má jeho zabití zabránit.
Znamení zde plní ochrannou funkci; vyprávění neříká, jak vypadalo.
I tento závěr můžeme vztáhnout k odpovědnosti za druhého.
Odsoudit čin ještě neznamená prohlásit jeho pachatele za člověka, na němž už nezáleží.
Trvat na následcích není totéž jako dovolit bezmeznou odvetu.
Nejde o zlehčování Ábelovy smrti ani o požadavek, aby poškozený zapomněl.
Je to připomínka, že ani při oprávněném rozhořčení bychom neměli přestat rozlišovat mezi spravedlností a touhou ublížit.
Kainovo jednání není omluveno. Přesto jeho život neztrácí veškerou hodnotu.
Příběh, jehož konec nemusíme opakovat
Při čtení o Kainovi je snadné vyhranit se.
On je vrah, my přece takoví nejsme.
Užitečnější však může být vrátit se k okamžiku, kdy ještě nikdo nezemřel. K chvíli zklamání, porovnávání a zraněné hrdosti.
Tam už nemusí být příběh tak vzdálený.
Až příště někdo jiný dostane poděkování, příležitost nebo důvěru, na kterou jsme čekali, nemusíme po sobě žádat okamžitou radost.
Můžeme si ale dát pozor, abychom ze svého zklamání neudělali obžalobu druhého.
Můžeme mu přiznat zásluhu.
Můžeme se zeptat, co se od něj dá naučit.
Můžeme otevřeně promluvit o tom, co potřebujeme sami.
A můžeme odmítnout představu, že naše hodnota vzroste tím, že poškodíme jeho.
Stoická filozofie nám připomíná, že ne všechny okolnosti života máme ve své moci. Biblický příběh Kaina a Ábela nám ukazuje, jak tragické následky může mít okamžik, kdy nad vlastním jednáním ztratíme vládu.
Oba pohledy se zde setkávají v jednoduché, ale náročné výzvě:
Nemáme ve své moci všechno, co nás potká. Naším úkolem však zůstává pracovat na tom, jakými lidmi při tom budeme.
Příběh Kaina a Ábela nám tak může zanechat otázku, která se netýká dávného pole, ale našeho příštího rozhovoru:
Co ve mně potřebuje vyrůst, abych se nemusel povyšovat nad druhého?
Možná právě odpovědí na ni začíná bratrství, které není jen oslovením.