Co když nám karty nemají říkat, co se stane, ale pomáhat všimnout si toho, co právě prožíváme? Setkání s tarotem může být také setkáním s vlastními obavami, nadějemi a představami o sobě. Podobně jako jiné symbolické obrazy nám nemusí nabídnout hotovou odpověď. Mohou však položit otázku, které jsme se dosud vyhýbali.

Představme si jednoduchý obraz. Starý muž stojí na vyvýšeném místě, v jedné ruce drží hůl a ve druhé lucernu. Kolem něj je ticho. Nikdo ho nedoprovází.

Co v něm vidíme?

Jeden člověk si představí osamělost. Druhý moudrost. Třetí zatouží po chvíli klidu, kterou si už dlouho nedopřál. A někdo jiný si položí nepříjemnou otázku: nestáhl jsem se v poslední době od ostatních příliš daleko?

Obraz se nezměnil. Změnil se člověk, který se na něj dívá.

Právě tady můžeme začít přemýšlet o tarotu jinak než jako o prostředku k předpovídání budoucnosti. Neptat se, jaké tajemství o našem osudu karta zná, ale co v nás její výjev otevírá.

Karta o nás nemusí vědět vůbec nic. Přesto nás může přivést k tomu, abychom si něco přiznali sami.

Co jsou archetypy?

Švýcarský psychiatr Carl Gustav Jung se zabýval otázkou, proč se v lidských příbězích, snech a náboženských představách objevují podobné motivy. Proč nás znovu oslovuje cesta hrdiny, setkání s moudrým průvodcem, zápas s protivníkem nebo zkušenost smrti a nového začátku? Ve své teorii je spojoval s archetypy a s tím, co nazval kolektivním nevědomím.

Archetyp si můžeme zjednodušeně představit jako hlubší vzorec, podle něhož se může utvářet lidské prožívání a představivost. Není to však konkrétní obrázek uložený někde v hlavě, který by všichni lidé zdědili ve stejné podobě. Jung rozlišoval mezi samotným archetypem a jeho obrazným vyjádřením, které dostává konkrétní podobu v určité kultuře i v životě jednotlivce.

Moudrý průvodce tak může mít v jednom příběhu podobu starce, v jiném učitelky a v dalším nečekaného spolucestujícího. Podstatné není jeho oblečení ani jméno. Podstatná je situace: člověk se ocitá na hranici toho, čemu rozumí, a setkává se s někým, kdo mu pomůže vidět dál.

Podobně si můžeme představit hrdinu. Nemusí mít meč ani bojovat s drakem. V našem vlastním vyprávění může jeho místo zaujmout člověk, který poprvé odmítne ponižování, přizná závažnou chybu nebo se rozhodne převzít odpovědnost, před níž dosud utíkal.

Nejde přitom o nálepky, podle kterých bychom měli rozdělovat lidi na pevně dané typy. Archetypální pohled nabízí způsob, jak uvažovat o motivech a situacích, nikoli jednoduchý osobnostní test. Také uvnitř jungovské tradice existují různé výklady toho, jak archetypům rozumět.

Proč se Jung zabýval starými příběhy?

Junga nezajímaly mýty a symboly pouze jako kulturní památky. Hledal v nich souvislosti s tím, co pozoroval v lidské psychice. Vedle zkušeností svých pacientů a vlastních snů zkoumal náboženské obrazy, mytologii či alchymii. Pokoušel se porozumět tomu, jak se prostřednictvím obrazů vyjadřuje něco, co si člověk dosud plně neuvědomuje.

Zkusme si představit člověka, který o sobě říká, že je vždy rozumný, spravedlivý a ochotný pomoci. Pak ale zjistí, že mu vadí úspěch blízkého přítele. Nechce si svou závist přiznat, protože nezapadá do obrazu, který si o sobě vytvořil.

Může ji začít omlouvat. Přítel si úspěch nezasloužil. Měl štěstí. Ostatní nevidí, jaký doopravdy je.

Jungovským jazykem se zde můžeme přiblížit tématu stínu: těm stránkám sebe samých, které odmítáme přijmout do svého vědomého sebeobrazu. Nemusí jít pouze o krutost či závist, ale také o zranitelnost nebo schopnosti, pro které jsme ve svém dosavadním životě nenašli místo.

V předchozím článku o Kainovi a Ábelovi jsme se ptali, co uděláme se svým zklamáním, aby za ně nemusel zaplatit někdo jiný. Jungovský pohled k tomu může přidat další otázku: Co si o sobě nechci připustit, a proto to tak ochotně hledám na druhých?

Neznamená to, že každá výhrada vůči někomu jinému je pouze naší projekcí. Skutečné chyby i nespravedlnost existují. Je však užitečné zkoumat nejen druhého člověka, ale také vlastní účast v příběhu.

Jung spojoval osobní vývoj s procesem, který nazýval individuací. Nešlo mu jednoduše o to být výjimečný nebo dokonalejší než ostatní, ale o větší vědomí vlastní psychické skutečnosti a o vztah mezi jejími různými stránkami.

V této perspektivě není cílem stát se člověkem bez rozporů. Spíše člověkem, který před nimi nemusí zavírat oči.

Jak do toho vstupuje tarot?

Tarot nevznikl jako Jungova psychologická metoda. Jeho historické počátky jsou spojeny s karetními hrami v Itálii 15. století. Věštecké a okultní výklady se k němu připojovaly v pozdějších staletích. Bylo by proto nepřesné tvrdit, že tarot „ve skutečnosti nikdy nebyl o věštění“. Přesnější je říci, že věštění není jediný způsob, jak s jeho obrazy zacházet.

Jung o tarotu skutečně hovořil. V semináři z roku 1933 spojoval jeho karty s psychologickými obrazy a archetypálními situacemi. Zároveň se zajímal také o věštecké postupy a připouštěl možnosti, které přesahují čistě sebereflexivní čtení. Neměli bychom mu proto zpětně připisovat názor, že tarot je výhradně racionální pomůckou k přemýšlení.

Propojení tarotových obrazů s Jungovou psychologií dále rozvíjeli jiní autoři. Významným příkladem je Sallie Nichols, která ve své knize Jung and Tarot zkoumala velká arkána jako obrazy lidské zkušenosti a osobního vývoje.

Právě tuto možnost můžeme sledovat i my. Ne jako důkaz, že karty znají budoucnost, ale jako nabídku symbolického rozhovoru.

Tarot můžeme číst archetypálně tam, kde v jeho postavách a výjevech rozpoznáváme základní lidská témata: autoritu, odvahu, touhu, ztrátu, proměnu, hledání nebo střet s vlastními omezeními. Takový výklad je způsobem práce s obrazy, nikoli potvrzením jejich nadpřirozené moci.

Zrcadlo, nikoli rozsudek

Představme si, že stojíme před obtížným rozhodnutím. Jsme nespokojeni v zaměstnání, ale bojíme se změny. Místo otázky „Dostanu příští měsíc novou práci?“ se zastavíme nad obrazem člověka, který vyráží na cestu.

Můžeme si položit jiné otázky.

Co mě na jeho odchodu přitahuje? Co mě děsí? Vidím v něm odvahu, nebo nezodpovědnost? Připomíná mi něco, po čem toužím, nebo něco, před čím utíkám?

Obraz nám neřekl, zda máme dát výpověď. Mohl nám však pomoci rozlišit dva různé motivy: touhu něco vytvořit a touhu něčemu uniknout.

To je podstatný rozdíl.

Při takové práci nepřijímáme kartu jako autoritu, která rozhodne za nás. Používáme ji jako podnět k vlastnímu uvažování. Zajímá nás nejen výjev samotný, ale také naše reakce na něj.

Metafora zrcadla má ovšem své hranice. Do obrazu můžeme vložit i to, co si přejeme vidět, a vlastní domněnku pak mylně považovat za odhalenou pravdu. Proto je důležité vracet se od výkladu ke skutečnosti: Co pro tuto představu svědčí? Co jí odporuje? Nenabízí se jiné vysvětlení?

To, že mě určitý výklad silně oslovuje, ještě neznamená, že pravdivě popisuje svět kolem mě.

Může však stát za to zkoumat, proč mě oslovuje právě on.

Tři obrazy, tři různé otázky

Nemusíme znát všechny karty ani si osvojit rozsáhlý systém jejich významů, abychom začali uvažovat nad konkrétním obrazem. Zkusme tři výjevy ze známého Rider–Waite–Smithova tarotu číst především jako otázky, nikoli jako předpovědi.

Poustevník: Hledám klid, nebo se skrývám?

Poustevník s lucernou a holí stojí na vyvýšeném místě. Arthur Edward Waite ve svém výkladu zdůrazňoval mimo jiné světlo, které tato postava pozvedá i pro ostatní. Je tedy možné vidět v něm více než pouhou odloučenost.

Pro vlastní rozjímání se můžeme ptát: potřebuji odstup, abych znovu zaslechl vlastní myšlenky? Nebo už samotu používám jako úkryt před rozhovorem, který bych měl vést?

Stejný obraz může otevřít také otázku odpovědnosti. Co jsem se naučil a mohu předat dál? Držím své světlo pouze pro sebe?

Odpověď nemusí být pokaždé stejná. Jednou můžeme potřebovat ticho. Jindy odvahu vrátit se mezi lidi.

Síla: Musím zvítězit, nebo se ovládnout?

Na kartě Síla se setkáváme se ženou a lvem. Nejde o výjev válečníka, který zvíře zabíjí. Waite sám spojoval jednu rovinu lví symboliky s vášněmi a s jejich zvládnutím.

Představme si tento obraz ve chvíli, kdy nás někdo rozhněvá. Co by v takové situaci znamenalo být silný?

Mít poslední slovo? Přimět druhého k poslušnosti? Nebo vydržet vlastní rozrušení a nevyslovit větu, jejímž jediným účelem je ublížit?

Karta nám nemusí přikazovat, abychom byli mírní za všech okolností. Může nás však přimět rozlišit pevnost od hrubosti a sebeovládání od potlačování.

Dokážu se svou silou zacházet, nebo mě právě ovládá?

Věž: Co se snažím udržet za každou cenu?

Věž je obrazem narušení a pádu. Také Waite v jejím výkladu uvažoval o zhroucení falešných konstrukcí a představ.

Nemusíme z toho vyvozovat, že nás čeká katastrofa. Můžeme se místo toho podívat na vlastní jistoty.

Kterou představu o sobě bráním, přestože mi zkušenost ukazuje její slabiny? Co udržuji pouze proto, že jsem do toho už vložil mnoho času? Kde si pletu stabilitu s neochotou přiznat změnu?

Ani zde by nebylo moudré udělat z obrazu obecné pravidlo. Ne všechno staré je třeba zbořit a ne každá ztráta je skrytým požehnáním. Otázka však může být užitečná: Stojí to, co chráním, na pevném základě?

Jazyk, který se nedá přeložit jednou provždy

Možná právě zde začínáme chápat, proč nás symbolické obrazy mohou oslovovat opakovaně.

Dopravní značka potřebuje co nejjednoznačnější význam. Symbolický obraz naproti tomu může udržovat několik souvislostí současně. Lucerna může připomenout poznání, naději, vedení i omezenost světla, kterým právě disponujeme.

V Jungově pojetí symbol není pouze náhradním označením pro něco, co už dokonale známe. Otevírá vztah k významu, který dosud není plně vyjádřený ani pochopený.

To ovšem neznamená, že symbol může znamenat libovolně cokoli. Má svou podobu, historii a kulturní souvislosti. Osobní asociace jsou jednou částí jeho čtení; studium tradice druhou.

Užitečné je nechat obě roviny setkat. Nejprve se poctivě podívat, co na obraze skutečně je. Potom zkoumat, jak mu rozuměli jeho tvůrci a další vykladači. A nakonec se ptát, jaký vztah má k našemu vlastnímu životu.

Slovník významů může nabídnout začátek. Nemusí být posledním slovem.

Co má tarot společného se zednářskou symbolikou?

Svobodné zednářství pracuje s alegoriemi a symboly jako s prostředky morálního a osobního zdokonalování. Stavitelské nástroje, kámen či obraz stavby zde nejsou pouze připomínkou řemesla. Vytvářejí jazyk, kterým lze uvažovat o lidském charakteru a jednání.

Právě v tomto způsobu práce můžeme hledat obdobu se sebereflexivním čtením tarotu.

Olovnice nám může položit otázku, zda obstojíme zpříma také ve chvíli, kdy je to nepohodlné. Úhelník může připomenout potřebu poměřovat vlastní jednání zásadami. Hrubý kámen nás může obrátit od hodnocení nedostatků druhých k práci na sobě.

Podobně se můžeme ptát nad Poustevníkem, Sílou nebo Věží. Předmět či obraz se stává příležitostí k úvaze, která má pokračovat v životě.

Nestačí přitom umět říci, že kámen představuje člověka. Důležitější je otázka, co na sobě právě potřebujeme opracovat. Nestačí vědět, že světlo souvisí s poznáním. Potřebujeme se ptát, co dosud nechceme vidět.

Tuto podobnost ale není třeba proměňovat v tvrzení, že tarot a svobodné zednářství jsou totožné systémy nebo že mají jediný společný původ. Pro naše srovnání stačí něco skromnějšího: v obou případech můžeme přistupovat k symbolu jako k podnětu k práci na sobě, nikoli jako k náhradě vlastního úsudku.

Symbol sám za nás nic nevykoná. Ani kámen, ani karta nás neučiní poctivějšími bez našeho přičinění.

Od obrazu k vlastnímu jednání

Jak by takové setkání se symbolem mohlo vypadat v praxi?

Nemusíme ani náhodně tahat kartu. Můžeme si vědomě vybrat obraz Síly a chvíli u něj zůstat.

Nejprve jej popsat bez výkladu. Potom si všimnout, čeho jsme si všimli jako prvního: lva, rukou ženy, jejího klidu? Následně se zeptat, kterou současnou situaci nám obraz připomíná.

Třeba zjistíme, že se v práci připravujeme na nepříjemný rozhovor a už několik dní si v duchu nacvičujeme, jak druhého porazíme.

Pak může přijít konkrétní rozhodnutí. Do rozhovoru vstoupíme s jasně pojmenovaným problémem, nikoli s připraveným ponížením. Budeme trvat na důležité hranici, ale nebudeme potřebovat druhého zesměšnit.

V takové chvíli už nejde o to, zda jsme kartu vyložili dostatečně působivě. Jde o to, zda nám úvaha pomohla jednat odpovědněji.

A právě zde leží i hranice této práce. Obraz nemůže prokázat, co si myslí jiný člověk, potvrdit jeho nevěru ani rozhodnout o našem zdraví. Neměl by nahrazovat ověřování skutečností, odbornou pomoc nebo vlastní rozhodování.

Smyslem není odevzdat odpovědnost kartám. Smyslem může být lépe ji přijmout.

Nejen „Co mě čeká?“, ale „Co právě přehlížím?“

Představa, že bychom mohli nahlédnout do budoucnosti, je lákavá. Zbavila by nás části nejistoty. Možná bychom věděli, na koho se spolehnout, čemu se vyhnout a kdy přijde správná chvíle.

V tomto článku jsme však tarot četli jinak. Ne jako zprávu o událostech, které musí nastat, ale jako příležitost všimnout si toho, co přinášíme do událostí my sami.

Svých očekávání. Strachu. Touhy po uznání. Způsobu, jakým zacházíme se silou. Představ, které už nechceme zkoumat, protože jsme si na ně zvykli.

Taková práce nemusí být pohodlná. Zrcadlo totiž nemusí ukázat jen to, co se nám líbí.

Její hodnota však může spočívat právě v tom, že nám neodebírá svobodu. Nepředepisuje jediný příběh, který musíme naplnit. Nabízí možnost podívat se na svůj příběh pozorněji.

A tak se můžeme k muži s lucernou z úvodu vrátit ještě jednou. Nemusíme se ho ptát, kam nás zavede osud. Můžeme se zeptat, na co bychom měli posvítit sami.

Nejdůležitější otázka pak nemusí znít: „Co mi karta říká o budoucnosti?“

Ale: „Co mi moje reakce na ni říká o mně — a co s tím udělám?“